Jak se učí ve Finsku

Jak se učí ve Finsku

Díky Erasmu+ KA1 jsem se s několika kolegy zúčastnila kurzu Structured Educational Visit to Schools/Institutes & Training Seminar in Finland, který si za vytkl za cíl seznámit nás s výukou na finských školách a se vzděláváním a kulturními aspekty celé společnosti.

Prima, řekla jsem si. Podívám se, odpočinu si od každodenní rutiny, nadýchám se slaného vzduchu a zkusím zjistit, jak to ti Skandinávci dělají, že všichni mluví plynně anglicky. A hlavně – zabývají se kritickým myšlením? Je to u nich na pořadu dne?

Je. Ale úplně jinak než u nás. Pokud vezmeme kritické myšlení tak, jak jsme si je definovali my v rámci našeho projektu Implementace Krajského akčního plánu rozvoje vzdělávání v Královéhradeckém kraji, tedy „Kritické myšlení je racionální myšlení vycházející z objektivního hodnocení informací, jeho cílem je vytvořit si vlastní závěr, založený na faktech a odůvodněném přesvědčení, a tento závěr dokázat argumentovat, diskutovat, a využít jej ke svého rozhodování a jednání“, pak toto platí pro každou vyučovací hodinu, o které jsem se s kolegy bavila a tu, kterou jsem navštívila.

Ale popořádku. Všichni slýcháme, že se ve Skandinávii nekrade, že tam jsou lidé slušní, že je tam bezpečno a dle výsledků PISA testování tam mají děti vynikající výsledky. Byť v nedávné době vyšly články, že i ve Finsku se situace zhoršuje. Pak se tam takhle v dubnu objevíte, jste trochu skeptičtí (od přírody) a najednou vám spadne brada. A týden chodíte se spadlou bradou a udiveným pohledem.

Vše začne při prvních přednáškách, kdy zjistíte, jak úžasně jsou oproti nám vyrovnaní se svou minulostí, kdy Finsko vždy bylo součástí jiného státu. Nepovažují ani Dány, ani Švédy a ani ruské cary za utiskovatele, na které by museli ještě v současnosti hudrovat. Prostě to tak bylo. A hurá, v roce 1917 získali nezávislost. Pak o ni museli ještě trochu bojovat, jsou hrdí, jak to dokázali, maličko se perou se svou rolí za 2. světové války, ale žijí tím, co dokázali. Nikoliv tím, co jim, kdo jiný udělal, či neudělal. Švédština je druhým oficiálním jazykem a všichni se ji musí alespoň 3 roky povinně učit, protože prostě kdysi, ještě před Ruskem, byli součástí Švédského království. (Umíte si představit, že by tady byla povinná němčina?)

Další den jdete navštívit první ze třech škol. Zjistíte, že nedávno proběhla reorganizace systému. Finové začínají povinnou docházku již v předškolním věku a končí v 18. Primární vzdělávání obsahuje 9 tříd, tedy jako u nás. (V tom je ta změna, před pár lety 7. – 9. ročník byly součástí sekundárního vzdělávání.) Po devítce tedy děti pokračují buď ve všeobecném vzdělávání nebo odborném. Ale jak sami Finové zdůrazňují, v jejich systému nejsou „slepé uličky“, jejich systém je prostupný. A tak i z učiliště můžete jít na vysokou školu – samozřejmě pokud „pásnete přijímačky“.  Oni sami svou výlučnost vidí v následujícím:

Tedy:

• Vystudovaní, motivovaní učitelé
• Roční plán
• Žádné škatulkování
• Důraz na podporu
• Začínají v 7 letech
• Důraz spíše na učení než na testování
• Vzdělání je prioritou státu a společnosti
• Veřejné financování – školy jsou financovány „komunitami“ tedy z prostředků, které odvádějí obyvatelé svému okrsku, vesnici apod.
• Žádné centrální řízení – státem je daný pouze základ, řekněme velmi stručné RVP, které definuje dovednosti
• Během povinné školní docházky je vše zdarma – pomůcky, obědy, exkurze, návštěvy divadel atd., atd., atd.
• Spolupráce – mezi učiteli, mezi školou a komunitou, mezi školami navzájem
• Důvěra – společnost důvěřuje učitelům, učitelé důvěřují dětem a jejich rodičům, rodiče důvěřují svým dětem a naopak. Slovo „trust“ jsme slyšeli každý den aspoň desetkrát.

Další den návštěva učiliště. Vycházejí z toho, že pokud někdo něco umí, nemá smysl, aby se to u nich učil. Každý se učí to, co neumí. To se tedy většinou týká dospělých studentů, ale už ten přístup, že na základě pohovoru, který dělají s každým nastupujícím studentem, zjistí, co už umí a na tyto předměty nemusí docházet. Může se věnovat rozšiřování svých vědomostí, znalostí a dovedností v tom, co je pro něj nové nebo těžké. Zásadní jsou praxe. Automechanici opravují auta opravdovým zákazníkům. Malíři chodí malovat na reálná pracoviště hned, jak je to možné. Ošetřovatelky získávají spoustu znalostí přímo v domovech pro seniory, v nemocnicích apod. Pak spojují své zkušenosti s teorií. A šikovní studenti pak chodí do školy třeba jen jeden den v týdnu, aby tu teorii získali. Jinak jsou na pracovišti. Připomínalo mi to systém, kdy se u nás chodilo k řemeslníkům do učení.

Třetí den – druhý stupeň základní školy.  Ráno čekáme před školou. Skupina děvčat vybíhá společně na hodinu tělocviku. Bez dozoru vyučujícího všechny běží, nikdo nejde, nikdo se neschová, aby se připojil, až ostatní přiběhnou. Kolegyni tělocvikářku téměř křísíme.

Pak následuje seznámení se školou – provádí nás dvě děvčata 8. ročníku. Občas si vypomůžou nějakým slovíčkem, ale reagují na naše dotazy a ukazují nám školu, otevírají dveře do učeben, kde probíhá výuka. Vždy se finsky zeptají, zda můžeme vstoupit a chvilku se dívat.

A tak se díváme:

Kluci si při pracovním vyučování šijí tričko.  Na hodině dějepisu paní učitelka vykládá něco o 19. století. Stojí u mapy, děti si zakreslují do slepé mapy. Mimochodem, zakreslují si 19. století do mapy se současnými hranicemi, a tak okamžitě vidí rozdíly. Následuje, jak mi děvčata přeložila, diskuse o tom, jestli se ty hranice změnily hodně. Odcházíme. Hodina Home economics – takové naše Vaření, ale včetně základů finanční gramotnosti. Můžeme se bavit s dětmi. Počítají, kolik potřebují jejich rodiče vydělat peněz, aby zaplatili náklady na bydlení (děti nám vyjmenovávají hypotéku, internet hned na 2. místě, teplo, vodu). A příště si mají donést informace od rodičů, kolik se utratí za potraviny, a budou počítat, kolik zbyde na zbytné věci. Opravdu se anglicky bavíme s žáky 7. třídy. Někdo se trochu stydí, ale nikoho nebrzdí jazyková bariéra. A během toho se střídají v míchání něčeho, co mi připomíná guláš.

V atriu je živo. Volná hodina? Hle vyučující. Jdu se zeptat, zda jde o volnou hodinu a zda drží dozor. Nikoliv. Matematika. Děti si byly změřit školní dvorek, vytvořily si jeho náčrt a teď počítají, kolik dlaždiček (paní učitelka dupe na zem, aby nám bylo jasno jakých) by bylo potřeba koupit, aby byl dvorek hezčí. A musí zjisti, kolik to bude stát. „Takže támhle ti kluci teď volají do stavebnin. Skupina, která sežene dlaždičky nejlevněji, vyhrává“. „A jak víte, že to mají spočítané správně?“ „To až příště, dnes je to musí bavit.“

Konečně jdu na celou hodinu. Jdu na občanskou výchovu v 9. třídě. Nejdřív se musím představit. „Jsem Soňa, jsem z České republiky a učím anglický jazyk a občanku“. Hm, výrazy dětí napovídají, že netuší odkud jsem. Jdu k mapě a ukážu (snad ve všech třídách visí mapa Evropy – v dílnách a v učebně Home economics ne. Asi ani v učebně hudební výchovy – tam je 10 akustických kytar, 6 elektrických, 6 klávesy, 3 bicí, taky klavír, klarinet, saxofon, prostě všechno). Ukážu tedy na naši zemi. Kamenné obličeje.

Usedám vedle dívky, která mi bude tlumočit. Hned se představuje a ptá se mě, jestli jsem z Prahy. To mě tedy překvapila. „Nejsem, jsem ze severu.“ „Od hranic s Polskem? V Polsku jsem už byla, ve Gdaňsku.“ Začíná vyučování. Nejdříve je oceněna skupinka 3 chlapců, která se umístila v celostátním kole soutěže o nejlepší vynález a reklamu na něj. Kluci vyhrávají 300 euro. Výbuchy nadšení, hlasité komentáře – i bez překladu jsem pochopila ekvivalenty našeho „hustý“, „dobrý“ a další. Opravdu vřelé a nadšené aplaudování.

Pak práce. Navazují na minulou hodinu, kdy porovnávali výhody a nevýhody bydlení ve vlastním a v nájmu. Paní učitelka mě vyzve, abych dětem řekla, jak se u nás v panelácích řeší náklady na společné prostory a třeba jejich úklid. Využiju příklad své mamky a popíšu, jak to chodí u nich v domě. Paní učitelka mi poděkuje a řekne dětem, že i tohle můžou zahrnout do dalšího úkolu. Každému rozdá tablet a nasdílí prezentaci. V té jsou ovšem uvedeny jen nadpisy a každý žák vepisuje, co ho napadne, co už ví. Nikdo nikomu nic nemaže. Navzájem se nahlas komentují, ale neposmívají se. Poslední slide: najděte si na internetu byt k pronájmu, který byste si pronajali, až půjdete na univerzitu. Teprve teď začíná opravdový rachot. Výkřiky úžasu a ukazování si, co našli. Luxusní byty s výhledy na jezero, nebesa nad postelí. Ptám se: „A jak to jako studenti ufinancujete?“ „Tohle je sranda, ale támhleta holka říká paní učitelce, kolik dostane od rodičů, kolik asi od státu, kolik si bude muset vydělat a že tam budou bydlet 4. Tak to dají.“ „Aha, to je dobrý plán. A co Ty?“ „Já to najdu až doma, teď už bude zvonit.“ A zvoní. Všichni vrátí tablety, pozdraví a odchází.

Po hodině si ptám, jestli se úkol z reálného života zadává vždy. Riitta mi vysvětluje, že téměř vždy, protože jinak to děti nebudou považovat za užitečný předmět. A ptám se na kritické myšlení? Riitta místo odpovědi otevírá jinou prezentaci, jen pro mě. Po volbách, které se konaly 2 týdny před naší návštěvou a ve kterých se na 2. místě umístili populisté, zadala dětem úkol, aby zjistily, jaké kandidáty jednotlivé strany postavily, jak se umístily strany, ale také, kdo je dle výzkumů volil. „Víte, tyhle děti taky fandí populistům, ale když si samy zjistily, že je volili méně vzdělaní občané, nebylo jim to příjemné. Taky musíme donutit naše mladé přemýšlet.“

Sejdeme se s kolegy v atriu. Kafe, sušenky, vyprávíme si zážitky. Zeměpis v 6. třídě: něco o Měsíci, Zemi a galaxii. Některé děti hrály karty. Ale když měly začít pracovat, začaly. Hledaly fotky Měsíce pořízené z různých míst na Zemi a porovnávaly je. Konec hodiny – Měsíc je stále stejný. To bylo vše. Angličtina: na výběr mají učitelé jen ze 2 učebnic, obě od finských nakladatelství. Žádný 0xford, MacMillan apod. Jinak výuka stejná jako u nás. Tak, kde se bere ta dovednost? Ani paní učitelka neví, protože děti sice sledují své oblíbené seriály a pořady v angličtině, ale to stále neobjasňuje aktivní řečové dovednosti. Ke všemu písemný projev mají slabý. A nebude to tedy tím, že i dospělí koukají na filmy v angličtině a ta je tedy obklopuje odmala, jsou tedy částečně bilingvní?

Poslední den se plavíme do Tallinu. Průvodkyně nám ukazuje nejenom památky, ale i estonskou hrdost. A v rámci výkladu se pochlubí, že v PISA testování Estonsko předběhlo Finsko. Jedna kolegyně ze Španělska se ptá, čím si myslí, že to je. Průvodkyně je jako bývalá učitelka přesvědčena, že se jim podařilo skloubit dřívější systém výuky zaměřený na znalosti s dnešní potřebou dovedností. A přiznává, že tlak na znalosti je stále menší. Je třeba znát, to, co potřebujeme. „A když to neznáme, musíme být schopni si data najít a využít je. To je důležité i teď, kdy se válčí na Ukrajině.“

Závěr: celá výuka je zaměřena na dovednosti. Nikoliv na znalosti. Ale kdo znalosti má, získává výhodu. To je ovšem ale na žácích. Nikoliv na učitelích a ani na rodičích. Učitelé mají v žáky důvěru, že vědí, co je pro ně dobré anebo to pochopí ve škole.

Zdroje:

Fotografie autorky textu