Po „etickém kodexu učitele“ někteří opravdu volali a bylo to, alespoň co je mi známo, volání pokorné. S potřebou vymezit základní etické parametry profese, která /in/formuje rozvíjející se osobnost dítěte snad nikdo neměl ambici vytvořit samospásný dokument. Náhle (trochu existencialisticky vržen, trochu spadlý z hůry po vzoru Mr. Beana) je etický kodex na světě a budí vášně. Kritika zaznívá jak na jeho obsah a formu, tak na kontext, ve kterém vznikl a byl uveden do veřejného prostoru. Učitel, který „přirozeně“ učí v souladu s uvedenými principy se může urazit a těm ostatním je to jedno. Jakkoliv umím být vůči kodexu také kritický a jsem přesvědčen, že jeho přímý vliv na etiku učitele je velmi omezený, jako rodiči by se mi líbilo, kdyby se učitelé mých dětí k takovému kodexu přihlásili. Je na něm opravdu něco tak odsouzeníhodného? Nebo jsou zdrojem kritických hlasů strach a nejistota, jak ve světě tak složitých vztahů obstojíme? Etické kodexy nemívají s etikou mnoho společného, ale pojmenovávají to, na co bychom neměli zapomenout.