Druhý den byly na programu prezentace expertů z univerzity v Tampere ve Finsku, z Glasgow ve Skotsku a společná prezentace profesora Porubského ze Slovenska a magistry Kmeť z Pedagogického centra pro polské národnostní školství v Českém Těšíně, kteří se věnovali reformám v zemích V4, tedy vývoji školských reforem v postkomunistických zemích.
První dva řečníci se věnovali hlavně tématu implementace reforem do výuky. Oba vyzdvihovali nutnost spolupráce škol, spolupráce učitelů – kolegů. Christopher Chapman ale vyzdvihl i myšlenku rozdílnost a zdůraznil potřebu otevřené mysli. Říkal: „Nebojme se poučit od těch, se kterými nemáme mnoho společného. Poučme se i od škol, učitelů, států, od kterých se na první pohled odlišujeme a zkusme jejich zkušenost přizpůsobit naší realitě. Zjistíme, že mnoho věcí máme podobných, mnohé nás spojuje.“ Jako příklad uvedl učitele různých stupňů škol nebo školu ve Skotsku a v Chile. Druhou myšlenku, kterou vyzdvihl, bylo, že je nutné spolupráci realizovat formou návštěv, setkávání se, formou náslechů u svých kolegů apod. Spolupráce bez osobní zkušenosti nevěřícím Tomášům, tedy učitelům, kteří pochybují o nutnosti učit v dnešním světě jinak, nepomůže.
Profesor Porubský se nejdříve zaměřil na zmapování vývoje školských reforem v zemích V4. Zmínil dilemata, která před našimi zeměmi vyvstala, např. jestli udělat radikální změnu nebo se pokusit o postupnou přeměnu. Zda by vzdělání mělo být soukromou investicí vzdělávaného nebo veřejným statkem, za který je zodpovědná celá společnost atd., atd. Zmínil také, že vysoká gramotnost v našich zemích byla docílena i velkou segregací jednotlivých skupin, neexistovala inkluze v žádném smyslu – školy pro postižené, zvláštní školy, školy ve vyloučených lokalitách. Takže jednou z výzev reforem byla i inkluze.
Z jeho srovnávání zemí V4 vyplynulo, že s reformami začalo nejdříve Maďarsko. Ovšem s nástupem vlády, která zemi spravuje dodnes, se země nejdříve politicky a nyní i obsahově vrací do dob minulých. Polsko s reformami začalo také dříve než Česká a Slovenská republika. Nyní stojí na křižovatce a další směr rozhodnou parlamentní volby. Nicméně, aby se polské školství mohlo vyvíjet, je nutné, aby volby vyhráli politici, kteří mu dopřejí svobody, větší autonomii škol, a kteří mu nebudou diktovat a nakazovat o jakých tématech mohou nebo nesmí mluvit, tak jak se opět děje v Maďarsku. Pro někoho možná překvapivě z jeho srovnání nejlépe vyšla Česká republika. Dle pana profesora jsme, i se všemi chybami a problémy, v reformě vzdělávání nejdál. Zdůraznil ale, že je to „viděno z Bratislavy“.
I Marta Kmeť mluvila o tom, že nad polským vzděláváním visí otazník, ostatně její prezentace se jmenovala Quo vadis, szkoło? Mluvila o úžasném rozvoji po roce 1999, kdy došlo k obrovské reformě celého systému – rozdělení stupňů, zavedení kariérního růstu (který se tedy bohužel změnil na „hon za papírem“), zavedení plošného testování po ukončení ročníků, které by u nás odpovídaly 6. a 9. třídě. Toto testování funguje dodnes a obsahuje mnoho otevřených otázek. Žáci jsou po 9. třídě testovaní vždy ze skupiny předmětů. Píší tedy humanitní a přírodovědné testy a testy z cizího jazyka. Nicméně zde Marta Kmeť zmínila, že se vzdělávání velmi zaměřuje na přípravu na tyto testy, čímž potvrdila slova Marka Pristleyho, který mluvil o sběru dat cestou testování předešlý den. Chválila ale tuto dobu jako období, kdy vznikalo mnoho nových učebnic, které podporovaly učitele v novém přístupu k výuce. V roce 2009 došlo ke změně RVP a například byl novelizován i seznam povinné četby pro žáky jak základních, tak středních škol (a velmi doporučovala si jej projít, abychom si udělali obrázek o tom, co musí polští žáci přečíst a s čím se seznámit. Tento seznam dokladuje stále trvající centrální řízení školství, jaké si my už dnes ani neumíme představit.) Negativní věcí, která se ve výuce objevuje, jsou ovšem nová bílá místa, která vznikají po nástupu současné vládní reprezentace v roce 2017.
Poté si vzal znovu slovo pan Porubský a věnoval se Slovensku. Představil reformu, která u našich sousedů právě začíná a jednou větou shrnul to, co mají naše země společné: učitelé se ve sborovnách nebaví o tom, jak učit, ale o probrání či neprobrání látky. Své vystoupení zakončil návratem k výčtu výzev, které se vynořily před naším školstvím po roce 1989. Zdůraznil, že po myšlence, která vyhrála v 90. letech, že vzdělání je především zájem vzdělávaného, si i v České republice uvědomujeme, že vzdělání a vzdělávání jsou veřejnými statky, a že máme zodpovědnost ve smyslu poskytnout možnosti a zabezpečit podmínky vzdělávání těm, kteří nemají adekvátní zázemí, možnosti a dostatek podnětů se rozvíjet.
Závěr? Čas, který jsem u záznamu konference strávila byl rozhodně užitečný. Potvrdil mi, že sdílení zkušeností dodá učiteli sebedůvěru rozvíjet se ve vlastní práci (nyní mě). Také jsem si u poslechu odpovědí na otázky účastníků uvědomila, že všichni – i „Západ“ – řešíme velmi podobné problémy a že pokrok bude záležet jen na tom, jestli my učitelé zvládneme reformovat naše zažité postupy výuky, jestli zvládneme dva související a často protichůdné úkoly a musíme začít dnešní žáky a studenty vzdělávat jinak, že tou hlavní výzvou je rovnováha mezi znalostmi a dovednostmi/kompetencemi.