Slovní hodnocení v době c. a k. Rakouska-Uherska
Asi pře dvěma týdny jsem s rodinou navštívila skanzen Veselý Kopec. Jednak se mi tam velmi líbilo, ale také mě při pohledu na 2 výuční listy okamžitě napadlo: „No páni, zase objevujeme něco, co tu už bylo!“
Řekněte sami, nebyli byste na takovéto „vysvědčení“ hrdí? A co teprve naši žáci a studenti? Pamatují si, co měli na minulém vysvědčení? Můj syn obvykle řekne: „Jedničku nebo dvojku, to víš, to už je dávno, kdo si to má pamatovat.“ Známky pro něj nejsou důležité, pokud prochází tak, jak si představuje (případně, jak si představujeme my rodiče). Ale kdyby mu někdo napsal „Jsi fakt dobrej v tom či onom“, určitě by to jeho sebevědomí a chuť se dále zlepšovat zvedlo. Kam se jinak zlepšovat z jedničky? Proč? Jo, vlastně možná pro přijímačky.
A pokud by naši žáci místo známek na maturitním vysvědčení či výučním listě dostali „glejt“, že umí, že zvládnou, že jsou dobrými zdravotními sestrami, elektrikáři atd., nehledali by si práci v oboru radši, protože by si věřili, že svou práci zvládnou? A nebyl by takový „glejt“ užitečnější i pro potenciální zaměstnavatele?
Ale kdo se s tím má psát, že? Také by se mi nechtělo. Jak vidno, za C. a K. se s tím napsal stát, resp. jeho úředníci, resp. jednotlivé cechy, živnostenské úřady. Umím si představit, že podepsat se pod doporučení bylo pro učitele a mistry natolik závazné, že nikomu nic jen tak neodpustili. Byla by toto schůdná cesta pro ty, kteří nedají dopustit na klasifikaci?